Školy

Vzhledem k velkému počtu dětí ve třídě je aktivní forma muzikoterapie závislá na koordinaci a vytvoření skupinek do deseti dětí.

Dovoluji si však doporučit skupinovou relaxaci s frekvenčně různorodými nástroji starých přírodních národů a alikvotním zpěvem. Je velmi dobře realizovatelná například v tělocvičně a může se jí účastnit celá třída najednou. Účinky energetizace a odpočinku mohou hned být
 v nastavení kolektivní atmosféry ve třídě znát.

Zabývat se muzikoterapií je možné například i během škol v přírodě a letních táborů, kdy je možné domluvit i několikadenní soustředění, během kterého se žáci mohou naučit hrát například na brumli a koncovku, naslouchat bubínku, tibetské misce i vyzkoušet si techniku tzv. věčného dechu, který se používá při hře na didgeridoo.


Poměrně dobře fungující hudební systém je pro děti skvělou příležitostí pro pěstování kultivovanosti a disciplíny. Sama jsem však ve svém dětství zažila období, kdy má disciplinovanost fungovala na úkor tvořivosti, a to je samozřejmě úskalí systému, který je od počátku nastaven na interpretaci a hraní z not. Chyběl mi prostor ke zkoušení, spontánnímu projevu, improvizaci a čistému soustředěnému naslouchání momentální hudební struktuře. Zažila jsem vyčerpání ze snahy o dosažení požadované, ideální formy studovaného hudebního díla.  

 Mám proto soukromou ideu přístupu do hudby z obou stran. Ze strany rozumové – interpretace a pochopení nastudovaného díla (kdy  často interpret skrze disciplínu ve finální verzi k intuitivnímu vedení dospěje), i ze strany přímo intuitivní, kdy nehrají velkou roli dispoziční předpoklady pro hudbu - rozumové schopnosti a talent, nýbrž cit pro naslouchání, spontaneita a smysl pro společnou hudební strukturu.

Po čtyřleté praxi výuky hudebních nauk, kdy jsem občas (tajně, na úkor osnov) zařazovala společné bubnování a představování etnických nástrojů jako odměnu. Letos druhý  rok učím skupinky dětí v DDM a ověřuji si přístup k hudbě čistě ze strany intuice, bez not. Skrze sladění, přirozeně laděné nástroje a spontaneitu. I zde se však paradoxně nachází mnoho prostoru pro rozvíjení disciplíny a tím se potvrdila i má všeobecná domněnka, že tvořivost a smysl pro disciplínu a dodržování jistých pravidel kráčí ruku v ruce.

Pro hlukem zamořenou dobu je naslouchání přirozeným zvukům, dle mého názoru velmi důležité a přála bych si, aby byl tento skutečný prožitek daru hudby a potkání se s vlastním hlasem byl postupně zprostředkován všem.